Kérka

Nevím co si o tom mám myslet, kámo. Sedim tady, popíjim a koukám, jak si někdo odnáší svůj život na kůži, jako by to byla nějaká sezónní móda. "Jedu na kérku"... jak snadný je to. Nic neřešíš, prostě si to tam narveš. Nějakej ten obraz, co tě trochu líně přiblíží k tomu, že to dává smysl, no víš, nebo aspoň vypadající smysl. Ty blbečku, co čekáš, že někdo přijde a nabídne ti všechny odpovědi? Ne, kámo. Tohle není o odpovědích, to je jenom o tom, jak se zabalit, jak to ukázat, jak říct světu, že seš fakt odolnej... nebo aspoň někdy vypadáš. A ty tvý kecy o tom, že tě vyhoděj z práce a ty sereme zas na všechno a jdeš dělat to, co skutečně miluješ. Je to směšný, je to trochu špatný, ale jakmile si začneš říkat „Jedu na kérku“, tak najednou neuvědomíš, že vlastně o nic nejde. Moc si toho neuvědomíš, protože seš v tom režimu „kurva, stejně nic lepšího neexistuje“. Ta písnička je jak rozdrásaná záplata na srdci. Něco, co se někdo ohání, že každý z nás by měl mít. "Já to mám na sobě, takže jsem vítěz." Můžu chlastat? Můžu. Můžu říkat, že kašlu na všechny, co mě chtěj měnit? Klidně. A co dál? Jsem pořád jenom kus masa s kůží plnou otisků. Ty přátelé, kteří tě fakt nemaj rádi – jo, ty ti taky chrápnou za záda, aby si udělali mramorovej náhrobek z tvých chyb. Nepotřebují ještě pět minut s tebou, radši šli na svou vlastní cestu. Šnilí zmrdi na chodnících, co postrádají směr, postávaj tam, koukaj aby tě převálcovali, ale ty si říkáš: "Prd na ně... Jedu na kérku." Je to prostě komedie, tak nějak comedy of errors, kde si každý najde svůj vlastní pohřeb v něvědomí, že šlo o lepší smrt než na suchu v hospodě bez ničeho a bez zábavy. Já? Jdu si nechat vytetovat všechno, protože to je vlastně moje pravda, moje výmluva a můj výstup z tý srajdy.
Hlava se kutálí po zaprášené podlaze zatuchlýho kutlochu a někde v rohu praská stará židle, co pamatuje lepší časy. Ten zvuk v hlavě mi duní jak začátek pomatený ceremonie, kde hlavní hvězdou je rezavej strojek a inkoust vyždímanej z černý duše. Někde u stropu visí žárovka jako oběšenec a světlo bzučí, až bych radši zavřel oči. Smrad zbytečnýho lihu, otlučenejch hrnků a šouravejch kroků se mi lepí na jazyk. A v tomhle špinavým koutě, mezi odloupanou omítkou a ulepeným stolem, roste ta divná, nelogická touha, co žene člověka tam, kde dělá značky do kůže, jen aby si připomněl, že ještě neshnil docela.

Je to jak sledovat toulavýho psa, kterej hrabe v odpadcích a přitom se tváří, že našel poklad. Ta melodie touhy po kérce se nezajímá o život, pravdu ani spravedlnost. Je jí fuk, jestli jsi král, žebrák, umělec, děvka nebo vězeň. Venku kdosi vyřvává, plácá se v louži vlastní chcanky, a věří, že tím vyřeší svoje trápení. Já jen sedím, sleduju ten absurdní kabaret a cejtím, že tohle je přesně ten moment, kdy se celej tvůj vnitřní svět může zhroutit jako domeček z karet. A možná je to i můj případ, možná právě proto jedu na kérku, jako by to byl poslední smysl, co mi zbyl.

Každá myšlenka tu páchne rozkladem a chechtáním osudu, co se za rohem tlemí jak laciná štětka. Nejde o krásu, ne o styl, ani o nějaký umění. Je to přímá linka směrem do hlubin, kde necháváš inkoust trhat kůži a krev se mísí s touhou po úniku. Všude se válí špína, nikdo neuklízí, a nikdo ti neřekne, proč by měl. A ty jdeš stejně dál, jako by ta jehla a to brnění kůže nabízely aspoň jiskru existence, kterou ti nikdo nevezme.

Je to vlastně i legrační. Směšný jak zlámanej klaun na pouti, kde atrakce zrezly a děti ječí, že jim někdo šlohnul sladkej sajrajt. Tohle je ten druhej konec světa, kde pravda spí v kartonový krabici a ulice ti flusá do tváře. Je to výsměch všem, kdo chtěj žít podle příruček. Je to tupá rána do mozku, po který zůstane jen vzpomínka na bolest jehly a kůži zarudlou jako šílený jitro.

Ta čmáranice pocitů a zvuků v hlavě nemá logiku, nemá cíl, jen víš, že jedeš na kérku, protože cokoliv jinýho je moc složitý. Je to flek na špinavým ubruse, kterej nikdo nevypral, protože proč by. Možná to není špatně, možná to tak má bejt. Sedím s hlavou mezi koleny, pochechtávám se a cejtím v tom všem inkoustu a otupělý bolesti něco hrozně lidskýho. Něco, co tě nutí křivě se usmát a říct: „Jo, kámo, takhle to prostě chodí, a proto jedu na kérku.“