Letecké video Dlouhá Loučka z nebe

Dlouhá Loučka (německy Langendorf) je obec ležící v okrese Olomouc. Rozkládá se v podhůří Nízkého Jeseníku okolo říčky Oslavy a žije zde přibližně 2 000 obyvatel. Současná obec vznikla roku 1952 sloučením Dolní Dlouhé Loučky a Horní Dlouhé Loučky.

Historie
Historie a vznik Dlouhé Loučky souvisí bezprostředně s její geografickou polohou. Od poloviny 13. století probíhal na Uničovsku osídlovací proces vedený snahou nalézt ložiska drahých kovů v jesenickém podhůří. Osídlování bylo vedeno ze dvou míst a dvěmi rody. Údolím Oskavy postupoval vstříc Jeseníkům panský rod známý pod jménem Bludovicové. Druhý proud kolonizace jesenického podhůří vycházel z manského statku olomouckého biskupa bruna z Huzové.

V průsečíku těchto osídlovacích procesů byly vytvořeny podmínky pro vznik vesnice. Proto v místě vyústění dlouhého horského údolí Oslavy, které začíná nedaleko pod Rýmařovem a do něhož ústí krátké strmé údolí zpod hradu Sovinec a ze západní strany pak dlouhé údolí Huntavy, vznikla nejpozději ve 2. polovině 13. století velká lánová obec (léno - dědičné užívání od držitele za slib věrnosti). První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1301, jež byla vedena pod názvem Longa Villa a po krátké době roku 1333 se nazývá Luczkou.

Horní díl vsi s dvorem v roce 1385 se majetkově vyčleňuje a vzniká samostatná ves Horní Dlouhou Loučkou, která se dlouhodobě stává součástí sovineckého panství. Rozdělení jinak kompaktní vsi na dvě trvá následně téměř šest století.

Převážná část středověké vsi byla od roku 1385 součástí Dolní Dlouhé Loučky. Po roce 1399 je Velká Loučka (Magna Luczka) plně kapitulním zbožím a s olomouckou kapitulou sdílí téměř dvě stě let společnou historii. Na konci 14. století vesnice dosáhla svojí délkou dnešní velikosti. Usedlosti byly malé a postupem času se dále drobily. V potoční nivě, mezi oběma řadami usedlostí, se postupně zahušťovala chalupnická a domkařská zástavba.

Doba husitských válek zasáhla nekompromisně do životu vsi. Páni ze Sovince byli zastoupeni na obou stranách konfliktu a proto vesnice utrpěla škody jak po zásahu husitských vojsk tak biskupských stoupenců. (Význam Sovince za husitských válek je možné ukázat na příkladu setkání husitského vojevůdce Prokopa Holého s litevským knížetem Zikmundem Korybutovičem ve věci polsko-táborské spolupráce. Událost se stala v polovině roku 1429 a hostitelem byl Pavel V.)

Na přelomu 15.a 16. století došlo v Loučce ke značným změnám v pozemkové držbě v krátkém období a v rychlém sledu: Rytíř, vladyka Valerián Hepnar z Frankenberku prodává roku 1570 Loučku. Tuto odkoupil pražský arcibiskup Antonín brus z Mohelnice pro svého bratra Jakuba. Roku 1576 Jakub brus z Mohelnice umírá a majetek se vrací olomoucké kapitule.
Dalším majitelem Loučky byl od roku 1590 moravský zemský hejtman Hynek st. bruntálský z Vrbna, horlivý vyznavač Lutherova učení.
V období pobělohorském po skončení vlastnictví Johanky Bítovské ze Slavíkovic byla Loučka připojena k Janovicím. Od roku 1626 patřila ves šlechtickému rodu Hoffmannů z Grünbüchlu. Po příbuzenské linii přechází majetek roku 1678 na českomoravskou větev rodu Ditrichštejnů. Potomek Valdštejnova generalissima, Filip Gallas se stal posledním z krátkodobých vlastníků vsi. Roku 1708 vložil Loučku řádu německých rytířů k Sovinci.

V průběhu 17. století bylo sovinecké panství spravováno ze sovineckého hradu. Ke změně správního sídla došlo v roce 1810, kdy se vrchnostenský úřad přestěhoval do zámku v Horní Dlouhé Loučce. Řád využíval kanceláří a bytů v prostorách zámku až do roku 1938.

Soužití Němců a Čechů v historii obce bylo do konce 19. století bezproblémové. Založením nacionálního německého spolku v roce 1900 se stal život české menšiny svízelnější. Děti se vlivem německé školy poněmčovaly a nebýt roku 1918, česká menšina by mohla zaniknout. Na přelomu let 1925-26 proběhla v obci pozemková reforma, která rozdělila půdu řádu německých rytířů náležící ke střednímu a dolnímu dvoru českým kolonistům. S blížící se 2. světovou válkou začalo v obci velké pnutí mezi oběmi národnostmi. V roce 1939 Německá osídlovací společnost zabavila českým zemědělcům pozemky a veškerý majetek. V Dolní Dlouhé Loučce žilo po celou dobu okupace jen šest českých rodin.

6. května 1945 byla osvobozena Dlouhá Loučka Rudou armádou. Po válce se začaly vracet do obce vystěhované české rodiny, přicházelo české obyvatelstvo z vnitrozemí a volyňští Češi. Dubnovým a srpnovým odsunem Němců v roce 1946 došlo k naplnění Benešových dekretů a závěrů Postupimské dohody.

Po téměř šesti stoletích odloučení došlo roku 1952 ke spojení dvou částí Horní a Dolní Dlouhé Loučky v obec s názvem Dlouhá Loučka. V roce 1960 ukončily samostatnost a správu sousední obce Plinkout a Křivá a staly se součástí Dlouhé Loučky.

Obec Dlouhá Loučka byla vždy ve správě samostatná a měla své zastupitelstvo. Parlamentem ČR byl v roce 2000 obci udělen obecní znak a prapor.