MarZ - Ke zdi - ZUZANA NAVAROVÁ/ NEREZ cover

5. díl mého projektu WOMEN WHO SING TO ME (aneb pocta písničkářkám)

Zuzano,
Bohyně Míru s válkou v těle, proč je tak těžký Tě pochopit? Možná protože Ti v tolika ohledech rozumím? Anebo proto, že jsem podlehla jen takový iluzi? - všichni mi vždycky říkali, že "ode mě Tvoje písně berou", že je zpívám "správně", někdo dokonce, že líp než Ty. Nesnáším, když s tímhle občas přijdou. Má to být pochvala, ale přijde mi hloupý to tvrdit. Ty jsi tu byla první a bez Tebe by tu nebyly ty písně, bez Tebe bych byla jiná. Absorbovala jsem Tě v tom nejcitlivějším věku a ponesu Tě s sebou dál. Někdy mě až zaráží, jak moc často lidi zdůrazňují nějaký vodítko k Tobě. Vím, chtějí škatulky a srovnání, hledají v neznámým to známý, a proto se toho chytají, přestože obě víme, že jsi jen jednou částečkou mojí mozaiky lepený mou originální hmotou. Co máme společnýho? Barvu hlasu, samet tající tichou agresi, dojem klidu a v dlaních stín, něco ve vzhledu trochu divný brejlatý holky, cit pro jazyk, upřímnost a neschopnost stylizace, lásku k latinský a romský hudbě i to, že okolí moc nechápe náš milostnej život. Někdy přemýšlím, proč se to stalo, že přes svou v určitým věku nabytou "smířenost" a "spokojenost" a zdravej životní styl sis v sobě vypěstovala smrt tak brzo. Možná jsi neudělala žádnou "chybu", měla's prostě už vše řečeno... Odešla jsi jako Bohyně Míru, ale když poslouchám Tvý písně, napovídají něco jinýho. Touhy rozechvělé, touhy nezbavené pout? I Ty jsi to tak dělala - říct na sebe vše, ale v písních a hádankách, aby si nikdo nemohl být jistý?
Myslela jsem, že natočit díl pro Tebe bude to nejjednodušší, vždyť Tě mám opravdu svým způsobem pod kůží. Taši delé vlastně přispělo k tomu, že jsem začala být i zpěvačkou a nejen kytaristkou, bylo to moje první veřejný vystoupení, protože jsem si tu píseň zamilovala na hodině hudebky a toužila při ní někoho doprovázet na školním koncertě... A učitelka tehdy řekla: 'Tak si to přece zazpívej sama!" Po dlouhý době jsem se teď do Tebe zase ponořila a vybavily se mi ty večery, kdy jsem ležela na zemi u sebe v pokoji (nejradši pod postelí) a poslouchala Tě. Ty pocity, úplně křehký a nový. Barvy všecky byly první album, co jsem slyšela. V zákulisí Gongu jsi mi ho potom podepsala, když jsem přemluvila tátu, aby od Franty Raby sehnal lístky na koncert. Jinak jsme si toho ale moc neřekly. Pak mi máma sehnala všechna alba Nerezu a já objevila Tvoje další odstíny. Teprve teď, při hledání tý "správný" písně jsem objevila jednu málo známou, Malování, co's nahrála v 17 letech ještě v Hradci s vlastním a krásně čistým doprovodem kytary (tvrdila jsi, že jsi na ni moc neuměla?!), a zase mi to udělalo husí kůži na srdci. Má v sobě totiž řečeno vlastně všechno. Smutek, touhu po lásce a po tom, že jednou sad uzraje. Nebylo vůbec jednoduchý se rozhodnout, který z Tvejch celkem jasně oddělenejch tvůrčích období zvolit. Rozhodla jsem se nakonec "sobecky" pro to, který právě teď rezonuje nejvíc se mnou, ač sis mysela, že jsi to ještě nebyla úplně Ty, protože jsi ještě nenašla smíření se životem. Já ale myslím, že i když “stěny jsou ještě bílé k malování,” obraz už v nich může být obsažen. Píseň ještě nemusí být dopsaná, ale když je v procesu tvorby, už to je zkrátka ona.
Děkuju Ti za kus společný cesty, Zuzano. I když půjdu jinudy, nikdy na Tebe nezapomenu. Tak leť!

#womenwhosingtome #MarZ