Ondřej Štochl / Klavírní kvartet ...racek se směje poslední... (2022)

Piano quartet ...the seagull has the last laugh...
I. - 0:00
II. - 9:02

Mondrian ensemble
Ivana Pristášová - housle / violin
Petra Ackermann - viola
Karolina Öhmann - violoncello
Tamriko Kodzaia - klavír / piano

…jakési „Post-scriptum“, odkaz k minulému ději. Ten je pryč, jako byste se dívali na výsledek připomínající spáleniště. Můžete se jen dívat, myslet si své, vzpomínat, čekat. A poslouchat neměnný, opakující se zvuk. Jen opakuje jedno…slovo? Gesto? Má to být smích? Nebo jen skřek bez významu? Jako by racek seděl kousek od vás a komentoval tu neměnnost skřekem, který vlastně nemá obsah. Jen my mu říkáme, že se směje…no, teď se tedy směje jako poslední. O to víc je zrcadlem bez účasti, suchým a cynickým.

...a kind of "Post-scriptum", a reference to events past. Those are gone, as if you were looking at scorched land. You can only look, think your own thoughts, remember, wait. And listen to the unchanging, repetitive sound. Just repeating one...word? Gesture? Is it a laugh? Or is it just a scream with no meaning? As if a seagull were sitting a few feet away, commenting on the constancy with a squawk that doesn´t actually have any content. It is only us telling him he´s laughing....well, now he´s actually having the last laugh. Making him all the more a mirror without participation, dry and cynical.

[jankotyk]

Výsměch, sklíčenost, depka a nevratná katastrofa. Cením! Dobrá skladba.

[terkahorakova]

Boží... kloubouk dolů taky interpretkám...🙏

[muzjazz]

Je to ponuré, temné, ale proč? je to záhada