William Shakespeare –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠Hamletův monolog (být, nebo nebýt)

Být, nebo nebýt; tak zní otázka;
zda důstojnější pro ducha je snášet kličky a šípy nepřátelské sudby,
či ozbrojit se proti moři běd,vzepřít se jim a skončit?
– Umřít – spát – nic víc;
a spánkem, řekněme, tak skončitbol srdce, tisíc přirozených ran,
jež tělo zdědilo; vždyť to je cíl náš snažně vytoužený;
umřít – spát –
Spát! Možná také snít? V tomhle to vázne;
o čem v tom spánku smrti můžem snít,
když setřásli jsme smrtelný svůj úděl –
v tom váháme. A zde je příčina,
proč naše neštěstí tak dlouho žije;
vždyť kdo by snášel bič a výsměch doby,
urážky mocných, pyšných pohrdání,
bol lásky zhrzené a průtah práva,
nestoudnost úřadů a kopance,
jež trpí němá zásluha od hrubců,
když sobě sám si může zjednat mír
jen tenkou jehlou? Kdo by vlekl břímě,
pod tíží života se v potu svíjel?
Jen hrůza před něčím tam po smrti –
neznámý kraj, od jehož hranic žádný
poutník se nevrací – nám zchromí vůli
a nutí nás spíš snášet zlo, jež máme,
než prchat za jiným, jež neznáme?
Tak svědomí z nás ze všech dělá skety;
vrozená barva odhodlání bledne,
jsouc nakažena šedí myšlenek,
a podnik, plný úderu a vzletu
tím ohledem se vymkne ze své dráhy
a ztratí důraznost.