Dogmatická totalita nás žene do náruče pokryteckých psychopatů

Oblast osobního rozvoje je rychle rostoucím odvětvím, které nabízí řadu služeb a produktů, po nichž je zjevně nemalá poptávka. Co je na tomto fenoménu pozitivní a jaká rizika naopak představuje? Je v jeho silách proměnit naši pokryteckou společnost k lepšímu a je žádoucí osvojit si pozitivní myšlení? Na kurzy osobního rozvoje, různé publikace, které se mu věnují, všemožné kouče a jejich přednášky je dnes možné narazit na každém kroku. I v českém prostředí je po nich poptávka, jinak by se jich nevyrojilo takové množství. Co fenomén osobního rozvoje představuje, jakým způsobem ho chápat a co o naší společnosti ve skutečnosti vypovídá?

Nejde o pouhou dekadenci obyvatel moderní civilizace, kteří natolik zpohodlněli, že nemají nic lepšího na starosti než se hnípat sami v sobě, řešit své motivace, myšlenkové vzorce, všemožné abstraktní konstrukty a modely vlastního prožívání? Nebo jde o důsledek neustálého honu za vyšší a vyšší efektivitou a nikdy nekončící snahy dosáhnout co největší produktivity a s ní spojeného úspěchu a bohatství? Případně je namístě hovořit o logické reakci na jistý chaos, nepřehlednost a přílišnou rychlost a dynamiku, do kterých je naše společnost vržena díky krysím závodům, takže lidem nezbývá než hledat nástroje, jak si utřídit své představy, cíle, zvyky, způsob myšlení či modely chování?

Samozřejmě jako každý rozvíjející se a bobtnající obor nabízí i osobní rozvoj celou škálu služeb a produktů, jejichž kvalita bez ohledu na to, nakolik celou tuhle oblast budeme vnímat jako smyslů zbavenou či navýsost potřebnou, je velmi rozdílná a kolísavá. Z osobního rozvoje se stala velká móda, kdy lidé na různých podobách koučinku velmi často ulétávají, což také přispívá k jeho velmi různé a nestálé kvalitě. Nelze však pominout to, že odráží všechny možné potřeby a druhy poptávky, které se ve společnosti vyskytují: od touhy zbohatnout či získat bezpracný příjem, nalézt v sobě své mužství, zvětšit si své sebevědomí, zlepšit svou schopnost navazovat partnerské nebo jednorázové vztahy, až po efektivní nakládání se svým časem, snahu ujasnit si své cíle a motivace, zvýšit produktivitu nebo dokonalé přesvědčovací a prezentační dovednosti atd.

Ve výsledku i dobrý kouč (psychopat) či série kurzů nabízí především časový prostor a pomocnou ruku, díky nimž se dotyčný o sobě něco dozví, a nástroje, se kterými může pracovat a čelit tomu, co ho trápí, a posunout se dál. Otázka je, kolik kurzů či koučů osobního rozvoje dokáže člověka přivést ke smysluplné odpovědi na to, jak se svým životem naložit, protože to se odvíjí od jeho individuálních hodnot. Takže to v mnoha případech vyžaduje změnu hodnotového zakotvení, což chce výrazně více práce od kouče i klienta. A nakonec i sebelepší kouč může maximálně ukázat, jaké důsledky jednotlivé hodnoty mají, případně rozkrýt, jak se stalo, že někdo určitou hodnotu přijal za svou. Jakou cestou se však dotyčný vydá, je už na něm.

Proto je spíš sporné, zda tento obor může přispět k nějaké obecně lepší, spokojenější a humánnější společnosti. Možná by to platilo, kdybychom ho zúžili jen na opravdu kvalitní kouče a kurzy, jejichž ambice je o dost větší než zlepšit fungování svých klientů a splnit jednoduché zadání, se kterým za nimi přijdou.

Mnohem častěji tak jde hlavně o nástroje a formu než o obsah a odpověď na otázku, k čemu onen osobní rozvoj má vlastně sloužit, respektive co má dostatečně osobně rozvinutý člověk vůbec dělat, aby jeho život měl smysl (i když i tímto směrem se někteří kouči vydávají). Osobní rozvoj jde tak využívat k dobrému i ke špatnému. Může klienta utvrdit v tom prvním i v tom druhém a zvýšit jeho efektivitu, s níž naplňuje své hodnoty bez ohledu na to, o jaké hodnoty se jedná. Může ho dovést i k mnohem hlubším a závažnějším otázkám a pomoci mu na ně nalézt odpovědi, stejně tak ho ale může motivovat k tomu, aby se hnal za nesmyslnou fata morgánou v domnění, že na sobě intenzivně pracuje, posouvá se vpřed a jednoho dne dosáhne vysněného cíle.

Určitě platí, že kvalitní kouč s přesahem do psychoterapie či skupinová sezení různého druhu přispívají k tomu, že mnozí lidé pociťují menší míru frustrace, dokáží se vyrovnávat s různými traumaty, vnitřními bolestmi a zraněními, které si nesou, a celkově mohou ve svém životě nabýt větší spokojenosti a naplnění. Koučink může leckoho přivést k tomu, aby řešil své problémy a do svého životního běhu vnesl určitý řád a systém, což je v jisté míře potřebné a užitečné. Přesto nelze osobní rozvoj vzhledem k jeho charakteru a různosti a zmatečnosti, která v tomto oboru panuje, přeceňovat a příliš si od něj na celospolečenské úrovni slibovat.